Články - obsah článku

Následující článek je možné brát jako alternativu ke zde již uveřejněnému návodu na výrobu externího filtru. V následujícím postupu jsem se rozhodl pro použití skla, prezentované řešení je tedy poněkud odlišné od plastové nádoby, použité v druhém článku, jak funkcemi, tak také cenou. Pro filtr jsem se rozhodl z jednoduchého důvodu. Vedle akvária mi zbývalo volné místo a naopak v akváriu mi zbytečně zabírala místo (a především kazila vzhled) technika. Navíc jsem chtěl možnost libovolně kombinovat filtrační hmoty různé hrubosti nařezané do kostek a mít velký objem této hmoty.

Při volbě filtru jsem se rozmýšlel mezi dvěma variantami. Buď přepadový (realizovaný pomocí přepadové nádobky u akvária, jelikož vrtat díru do hotového akvária jsem zamítl, možná to ani nelze) anebo na principu spojených nádob (a vyrovnávání jejich hladin) Tento princip funguje způsobem, kdy spojíme dvě nádoby s vodou např. hadicí, která je plná vody a nesmí být zavzdušněná. Hladiny vody v obou nádobách se poté automaticky srovnávají do stejné výšky, pokud tedy z filtru čerpáme vodu do akvária, automaticky se filtr plní díky tomuto principu.

U mě jednoznačně vyhrála varianta spojených nádob díky jednodušší konstrukci, z mého pohledu většímu bezpečí, kdy se nemusí dělat žádné díry do skla a také díky tomu, že zajišťuje klidnou hladinu a nevyhání z vody CO2, jako při použití přepadu (naposledy mi 2 kg lahev vydržela značně více, než rok).

Jako slabinu filtru na principu spojených nádob vidím právě ono vyrovnávání hladin, které neprobíhá příliš rychle, a pro větší průtoky je třeba použít tlusté spojovací trubky anebo akceptovat určitý pokles hladiny ve filtru oproti hlavní nádrži. U mé značně zarostlé nádrže s malým průtokem vody filtrem toto však není žádným problémem.

Jako základ jsem zvolil skleněnou nádrž o rozměrech 45x16 cm s výškou 65 cm. Tento tvar vznikl proto, že akvárium stojí na skříňce (což je obvyklé u většiny akvaristů) a protože filtr i akvárium by měly mít horní hrany ve stejné výšce (rozhodně nesmí být horní hrana filtru pod úrovní vody v akváriu, jinak bude vytékat na zem a naopak dávat ji nad horní hranu akvária je celkem zbytečné plýtvání materiálem) avšak dno filtru klidně může být pod úrovní dna akvária. Tím získáme užitečný objem navíc a alespoň bude potřeba nižší skříňka či stojan na podložení. Takto tedy vznikla výška 65 cm, kterou jsem považoval za rozumnou vzhledem k obsluze (později jsem zjistil, že dosáhnu i hlouběji). Délka 45 cm byla zvolena s ohledem na počet komor ve filtru a jejich plánované rozměry a šířka 16 cm byla omezena volným prostorem, není na škodu i větší.

Tuto nádrž jsem si nechal slepit u sklenáře, který se výrobou akvárii zabývá. Přepážky do filtru jsem si už raději nařezal a vlepil sám (všude je napatláno plno silikonu, dělal jsem to prvně v životě, přepážky se tam hodně obtížně vkládaly, tak to vypadá úchvatně, dle fotky posuďte sami. Mám to však přesně podle svých představ, funkce ovlivněna není a to se počítá).

Jednotlivé přepážky jsou ve filtru tak, aby svým umístěním nad a pod hladinou a nade dnem, případně až ke dnu usměrnily proud vody a také pro rozdělení filtru na jednotlivé potřebné komory.

Zcela vpravo ve filtru je tenká komůrka o šířce pouhé 3 cm. Ta má svůj význam jednak v tom, že největší nepořádek, co do filtru projde, nezacpává ihned biomolitan, ale padá volně na její dno, odkud je vhodné jej čas od času odsát. Další její význam přichází v případě poklesu vody ve filtru – zde se udrží vysoká hladina a nedochází k zavzdušnění spojovacích hadic s nádrží. Poslední její význam spočívá v rozmělnění proudu vody. Ten díky přepážce nejde přímo z hadice úzkým proudem do biomolitanu jednou cestou, ale svůj proud rozprostře a zklidní do větší plochy.

Hlavní komory pro filtrační hmotu jsou dvě, každá o rozměru 14x14 cm pro vzájemnou zaměnitelnost filtračních náplní. Tyto rozměry vycházejí z celkových rozměrů filtru, každý si může zvolit dle vlastního přání. Do první komory se voda vlévá z hadic umístěných za první přepážkou. „Specialitou“ je spojení první komory a druhé. Voda prochází v první komoře z vrchu dolů, přepážka končí těsně nade dnem a poté malou, cca 2 cm širokou komůrkou (která je volná, bez náplně) stoupá opět nahoru a druhou filtrační komorou prochází opět z vrchu dolů. Druhá hlavní filtrační komora opět končí otvorem kousek nade dnem, zde však již do třetí komory proudí voda přímo ode dna nahoru.

Důvodem tohoto řešení (především použití malé „stoupací“ komůrky) je zajištění, aby do poslední třetí velké komory, v níž je umístěna technika, proudila voda spodem a tekla nahoru. Pokud by se voda přelévala z vrchu (bez použití stoupací komůrky by to takto fungovalo) a zároveň čerpadlo by bylo umístěno u hladiny, nedocházelo by k dostatečné cirkulaci vody v třetí komoře, což by vzhledem ke zde umístěné technice (bude popsáno dále) nebylo ideální. Zároveň jsem nechtěl čerpadlo umístit ke dnu. Byl by sice vyřešen problém cirkulace vody při přelévání, nicméně v případě, že by se kdekoliv na cestě ucpala voda, skončila by veškerá technika na suchu a mohlo by to vést k její destrukci.

Třetí komora je pro mě osobně ta nejzajímavější. Umístil jsem do ní topítka i reaktor CO2 včetně pohonného čerpadla, byl v ní také teploměr (než jsem přešel na digitál) a je tam samozřejmě čerpadlo, jenž vodu žene zpět do akvária (zde je podstatné, aby čerpadlo bylo nad úrovní ostatní techniky, jak jsem již zmiňoval výše, pro zajištění toho, aby se ostatní technika nedostala na sucho při neočekávaném přerušení přítoku vody). Tímto se mi značně uprázdnilo místo v nádrži a výsledek je estetičtější. Zde bych uvedl jedno doporučení. Já si nechal na poslední komoru s technikou pouze posledních cca 9 cm zbývající délky a dnes to nevidím jako optimální řešení, při větším množství techniky se v tomto prostoru s čímkoliv obtížně manipuluje.

Srdce už máme připravené přečerpávat rybí životadárnou tekutinu a teď jej pomocí tepen musíme připojit k hlavnímu organismu. Já jsem pro tento účel zvolil dvě hadice 16/22 mm (tedy 16 mm vnitřní průměr, 22 vnější). Dva kusy byly zvoleny jednak pro rychlejší vyrovnávání hladin, ale také jako pojistka pro případ ucpání (zavzdušnění, či jakékoliv jiné poruchy) jedné hadice.