Články - obsah článku

Vzrušující „čertovský“ pohled, charakteristická postava, atraktivní zbarvení a dvě černé skvrny po stranách těla – tento popis ukazuje na nejžádanější a zároveň i nejnáročnější perleťovku trojskvnnou, Satanoperca daemon.

Satanoperca daemon se vyskytuje hlavně v černých vodách ústí Orinoka, v Kolumbii a Venezuele, ale také na horním toku Rio Negro. Jako první zdokumentoval tento druh Heckel v roce 1840. Je poměrně snadné S. daemon určit a to hlavně podle následných znaků: mimo již zmíněných bočních skvrn je to ještě jakési oko, modrobílými šupinami orámovaná tmavá skvrna na násadci ocasní ploutve. U starších jedinců je nejspodnější část ocasní a řitní ploutve zbarvena světle červeně až oranžově. První měkké paprsky hřbetní ploutve tvoří dlouhá černá vlákna, která často samotnou ploutev přesahují. Těla S. daemon jsou pokryta zlatomodrými opalizujícími šupinami. Na žaberních víčkách a kolem tlamky se nachází světle modrý třpytivý vzor, zatímco tělo ryb je zbarveno olivově zeleně. Tyto perleťovky projevují stav své nálady rychle po sobě jdoucí změnou zbarvení. U tohoto druhu vidíme špatnou, případně i dobrou náladu, vzrušení a strach velmi zřetelně, paleta barev je ohromující. Ve vzrušeném stavu získává barva těla, jakož i černá obou postranních skvrn na intenzitě. Jedná se bez pochyb o jednoho z nejpestřejších, ne-li nejpestřejšího vůbec, představitelů rodu Satanoperca.

Pozorujeme-li pozorněji chování těchto ryb, můžeme je označit jako klidné. Přesto však někdy dochází ke konfliktům mezi rivalizujícími samečky, avšak bez toho půvabu a rafinovanosti jako je tomu u S. leucosticta. Většinou přecházejí k přímému útoku, což má za následek více či méně vážná poranění v okolí ocasní ploutve. Nezřídka dochází k tomu, že v době krmení si dominantní sameček označí revír tím, že z něj vyžene všechny ostatní členy skupiny a přivlastní si nárok na všechno krmivo. To samé chování pozorujeme někdy i u více samečků. Z tohoto důvodu je nejlepší krmivo rozmístit po celé ploše nádrže a umožnit tak i společensky níže postaveným členům skupiny přístup ke krmivu. Agresivita proti příslušníkům vlastního druhu vychází většinou od samečků, což je jejich charakteristický znak. Nejlepším řešením o 5 až 10 členech, neboť zde se potom tato dominance rozdělí na celou skupinu. Pro svoje specifické nároky na kvalitu vody je vhodnější chovat je v odděleném a prostorném akváriu. Také není vůbec nutné nasadit k nim do společenství jiné ryby, neboť nejsou od přírody tak bojácné jako ostatní příbuzní, např. S. jurupari a S. leucosticta.

Samotné akvárium by mělo být co největší, neboť ryby dosahují impozantní velikosti. Ve volné přírodě byly již pozorovány ryby o délce až 30cm. Ideální nádrž by tedy měla mít nejméně 150cm délky a 60cm šířky. Pro slabší jedince a samičky, které musí čelit neustálým nástrahám samečků, nesmíme zapomenout vytvořit dostatečný počet úkrytů z kořenů nebo z kusů hnědého uhlí. Podle svých zkušeností vím, jak právě S. daemon těžce snášejí nedostatek kyslíku. Z tohoto důvodu je nezbytně nutné myslet na optimální provzdušnění akvária, ale zároveň dbát na to, aby proudění z difuzoru nebo vnitřního filtru nebylo příliš silné. Z přírody víme, že tyto ryby obývají spíše klidnější vody. Tamější hodnoty vody můžeme již považovat za extrémní: hodnota pH kolísá od 4,5 do 5,3 a karbonátová tvrdost je tak nepatrná, že může být sotva změřena. Je proto lepší určit kvalitu vody podle její elektrické vodivosti. Karbonátová koncentrace je velmi nízká a pohybuje se v hodnotách 10-30 µS/cm. Dobrou zprávou je, že je možné úspěšně chovat mladé a ještě nevzrostlé rybky i ve vodě s hodnotami pH kolem 6,0-6,8 s karbonátovou tvrdostí 60-100 mg/l CaCO3. Teplota v mém akváriu se pohybuje mezi 28 a 29 °C. Nejlepším řešením, ale z důvodu vysoké spotřeby vody ekonomicky ne právě vhodným, je použití zařízení zpětné osmózy. Nejen že je voda odvápněna, ale je vyčištěna také od škodlivých chemických sloučenin, jako jsou těžké chovy nebo sloučeniny dusíku. Nesmíme také zapomínat na týdenní výměnu 30% vody a dbát při tom, aby při výměně nedošlo ke změně hodnot vody. Z mých pozorování vyplývá, že satanoperky, při překročení koncentrace dusíku o 30 mg/l, již vykazují zřetelné známky otravy. Zpočátku se otírají o předměty, později postávají nečinně na jednom místě nebo odpočívají ve skupině u dna. Mění se také zbarvení a jeho zářivost. Ryby začnou být plaché a apatické, téměř nepřijímají potravu. Delší pobyt v takových podmínkách může vést k vážným onemocněním jako je „neotropical bloat“ nebo HITH.

Jedním z nejoblíbenějších druhů krmiva je spireina platensis ve formě vloček. Toto krmivo doslova „zobají z ruky“ a snaží se přitom vyskočit z akvária, aby mohly z ruky uchvátit co největší příděl. Já jim podávám i ostatní druhy suchých krmiv, většinou jako granulát s obsahem rybí části, části z měkkýšů, části z korýšů a různých rostlinných přísad. Takovéto umělé krmivo je jen doplňkem denního menu. Hlavní krmivo sestává hlavně z komářích larev, vzrostlé Artemia salina, Chaoborus sp., Daphnia a Cyclop. Toto krmivo zkrmuji vždy s přidáním nejméně 50% mletého špenátu. Abychom se mohli těšit z duhového třpytu barev a obzvláště oranžově červeného zbarvení, musíme rybám zajistit přísun karotenu. Ten se nachází mimo jiné ve spirulině, krevetách a krilu. Proto také můžeme menu obohatit o oblíbené krmivo afrických tlamovců Shrimp-Mix, které sestává ze zeleného hrášku, spiruliny a krevet. Je to velmi výživné a dobře stravitelné krmivo, proto je vhodným doplňkem denní výživy.

Součastně ke krmivu a do akvarijní vody přidávat vitamíny ve formě kapek Vitamíny mají za úkol zlepšit celkovou kondici ryb a chránit je před onemocněním, především před děrovou nemocí. Stinnou stránkou nezměrného apetitu těchto ryb je koncentrace sloučenin látkové výměny v akvarijní vodě, jako jsou fosfáty a dusíkaté látky. Již z tohoto důvodu se pravidelné výměně vody nevyhneme.

Zdravotním problémem může být mimo jiné i vodnatelnost (neotropical bloat) a děrová nemoc (HITH – hole in the head disease).

Jedinou útěchou nám může být zjištění, že je jen malé riziko nákazy zdravých jedinců již zmíněnými chorobami ovšem za předpokladu, že se jejich podmínky zásadně nezmění.

Vodnatelnost patří mezi takzvané oportunistické choroby. Tím jsou myšleny organizmy, které jsou za normálních okolností přítomny v těle ryby a patří k běžné tělesné flóře. Teprve při oslabení imunitního systému dojde k jejich nadměrnému množení a způsobují příznaky onemocnění. Napadené jsou především oslabené a stresované ryby, ale i takové které jsou chovány v nepřiměřených podmínkách. K nim patří např. tvrdá alkalická voda s překročenými hodnotami sloučenin dusíku, nevhodné krmivo (příliš výživné jako jsou Tubificidae, živočišné maso, Enchytraceus albidus, Lumbricus terrestris, Chironomidae), ale také stres zapříčiněný uvnitř i mimo druh. Příznaky onemocnění se projevují následovně: tření těla o předměty, někdy spojeným s otřásáním, jakoby se ryba snažila něco setřást, kolébavým pohybem ze strany na stranu, apatií, nechutí k jídlu, zrychleným dýcháním a hlavně otokem celého těla jako následek plnícího se břicha exsudativní tekutinou. V neposlední řadě je to i bílý, vláknitě se táhnoucí trus. Útěchou nám může být jen to, že v boji proti tomuto onemocnění musíme ošetřovat jen nakažené jedince, aniž bychom museli podrobit léčbě celý chov. Ošetřovat můžeme pomocí Metronidazolu a Nifurpirinolu. Tato léčiva působí poměrně v širokém pásmu na mikroorganizmy. Ošetření provádíme nejlépe v oddělené nádrži s podobnými hodnotami vody, jako byly v hlavní nádrži. Vlastní léčba může probíhat ve dvou fázích i za předpokladu, že léčba byla úspěšná již v první fázi. Zmíněné medikamenty dávkujeme následným způsobem: 3 600 mg Metronidazolu a 82,8 mg Nifurpirinolu na 100 l vody.