Satanoperca leucosticta (Müller & Troschel, 1849)
Satanoperca leucosticta
K dalším zástupcům rodu Satanoperca patří leucostictie. Divoké odchyty pocházejí většinou z
Kolumbie nebo z Guyany. Zbarvení těla se i zde mění podle místa původu. Může být žluté, stříbřité, šedé nebo červené. Vnějším charakteristickým
znakem jsou opalizující pestré skvrny, většinou modré a bílé. Odtud také pochází název leucostictaz řeckého leucos = bílý stictos = pestrý,
tečkovaný. Tyto tečky pokrývají hlavu a žaberní víčka. U mladých ryb není tečkování ještě tak výrazné a tak jsou snadno zaměnitelné s S. jurupari.
Od ostatních příslušníků této rybí skupince odlišují intenzivněji zbarveným vzorem, jednou nebo dvěma řadami světle se třpytících šupin po celé délce
těla těsně pod hřbetní ploutví jakož i třpytivými, modrozelenými ploutvemi.
Tyto ryby jsou uvnitř druhu snášenlivé, bez zjevných agresí. Jen občas dochází k demonstraci síly
mezi samečky, která se projevuje imponujícími postoji těla, naježením ploutví a obeplouváním protivníka spojené se zastrašováním zpředu a ze strany.
Tato gesta mohou vyústit i v agresivní chování spojené s přímými útoky, oštipováním ocasní ploutve a tahání se za tlamky. Při takovémto měření sil
dojde i k menším zraněním tkáně mezi ploutvemi, obzvláště ploutve ocasní. Tato zranění se však velmi brzy opět zahojí. Osobně jsem nikdy nepozoroval
jakékoliv agrese nebo nepřátelství vůči ostatním obyvatelům akvária. Proto můžeme tyto ryby bez obav chovat ve společenství s jinými rybami, podstatně
menšími druhy ryb, aniž bychom se museli obávat, že budou pronásledovány. Právě naopak, Satanoperca nám předvedou jejich celkový zajímavý
repertoár chování a ztrátu plachosti teprve tehdy, když jsou ve společenství s ostatními vhodnými druhy ryb. Z tohoto důvodu jsem k nim přidal i
S. jurupari, i když to mohly být i již před tím zmíněné druhy.
Samička s jikarmi v tlamce.
Hodnoty vody jsou podobné jako u S. jurupari. Podle mých zkušeností však k větší spokojenosti
a lepšímu zbarvení těla S. leucosticta přispívá voda s menší karbonátovou tvrdostí (měkká voda), pH hodnota pod 6,5 a přidání tříslovin. K tomu
se nejlépe hodí olšové šištičky nebo dubové listy. Za těchto podmínek se ryby bez problémů a rády vytírají.
Oproti S. jurupari je druh S. leucosticta náchylnější na nemoci, jako je vodnatelnost (neotropical
bloat) a děrová nemoc (HITH). Také proto by ve vodě neměly být dusíkaté sloučeniny a kvalita vody by měla být udržována týdenní výměnou asi 30%, jejího
množství. Je důležité, aby potrava S. leucosticta sestávala z většího podílu rostlinné části než je tomu u S. jurupari. Sám jsem pozoroval,
že při nedostatku rostlinného podílu v krmivu začínají ryby okusovat řasami porostlé doplňky zařízení a stěny akvária. Toto nepřirozené chování ryb mě
přivedlo na myšlenku častějšího krmení rostlinným krmivem. Tím se zintenzivnilo zbarvení, ryby byly čilejší a projevovaly více chuti ke tření. Zkoušel
jsem také krmit zmrazeným krillem, neboť obsahuje barvivo astaxantin. Ten příznivě ovlivňuje zbarvení těla. Zesiluje intenzitu barev tím, že aktivuje
pigmentové buňky (xantoforní a eritroforní) v kůži. Toto krmivo však pro svoji velikost nebylo přijímáno a bez povšimnutí padalo ke dnu, kde zůstalo
ležet a zbytečně zatěžovalo kvalitu vody. Z tohoto důvodu jsem od krmení krillem upustil a přešel na srovnatelné krmivo jako např. vzrostlá
Artemie salina.
Rozmnožování
Druh S. leucosticta patří mezi larvofilní kaložrouty, kteří přijímají výtěr se zpožděním zatím
co S. juruparpatří mezi přímé tlamovce. Pohlavní dospělosti dosahují ve 2 až 3 letech. Samečkové jsou většinou robustnější a mají poněkud
protaženější ploutve. Genitální papila samiček je krátká a tupá, samečků naopak delší a špičatá. Přesto je obtížné obě pohlaví rozeznat a většinou
se to podaří jen těsně před nebo při tření. Samička začíná s obdivuhodným způsobem námluv sestávajícím z imponujícího postoje těla, z doteků stran
samečkova těla tlamkou a z roztažených žaber. Avšak nejpůsobivější rozmnožovací činností použití jakési pohyblivé základny např. v podobě listu.
Abychom něco takového mohli pozorovat, musíme samozřejmě rybám dodat potřebné rekvizity. Vhodné jsou např. listy buku, které však nesmějí být v
přírodě chemicky ošetřené postřikem. Nejlepší je sběr listů provést na jaře a použít takové listy, které přes zimu zůstaly na větvích. Musejí být
dostatečně veliké, neboť samička na ně naklade 300 a ž 500 jiker. Dříve než připravené listy vložíme do akvária, je dobré je ošetřit vařící vodou.
Pokud se nachází, v akváriu více chovných párů je pravděpodobné, že samičky začnou o listy soupeřit. Tomu lze odpomoci tím, že ve společenském akváriu
necháme jen jeden chovný pár, nebo jej přemístíme do nádrže, která bude sloužit jen výlučně k odchovu. Když si chovný pár jeden z listů vybere, dopraví
jej na nerušené místo a tam jej tlamkami očistí. V případě, že nejsou v akváriu žádné listy, dojde k vytření na některý z pevných doplňků akvária jako
je kořen, kámen nebo kus hnědého uhlí. Dříve, než samička začne klást jikry, dělají leukocistie několik cvičných pokusů. Samotné kladení je většinou
prováděnou vodorovné poloze, ale mnohdy lze pozorovat postavení těla i v úhlu 45 až 60°. Samička klade jednorázově 8 – 10 jiker, zatím co sameček brání
teritorium a součastně spermatem oplozuje jikry. Celková doba výtěru, při kterém samička naklade v závislosti na stáří a tělesné kondici přibližně
100 – 300 jiker, trvá zpravidla 60 minut. Aby dravci výtěr nesežrali, bývá v první hodině po nakladení zakryt tenkou vrstvou písku. Tato vrstva však
často vede k nedostatečnému okysličení jiker a tím i k jejich zničení. Aby takováto situace nenastala, používají někteří chovatelé místo písku štěrk,
nebo se zcela pokrytí dna zřeknou. Tím je ale životní prostředí pro ryby nepřirozené a tak se stane, že je výtěr sežrán a odchov se nezdaří.
Satanoperca leucosticta
Satanoperca leucosticta - sameček
Poté, co samička výtěr zakryla pískem, zaujme nad tímto místem polohu a pomocí prsních ploutví
zajišťuje cirkulaci čerstvé vody a tím i okysličování jiker. Někdy ji při této činnosti vystřídá sameček, ale většinou se stará o obranu revíru.
Po 24 až 48 hodinách je výtěr opět odkryt a samička, někdy i oba partneři, jej k dalšímu vývoji vezme do tlamky. V této fázi se může stát, že sameček
začne být vůči partnerce agresivní a začne ji pronásledovat napříč akváriem za občasného kousání do ocasní ploutve a do stran těla. V takovémto
případě musíme samečka z akvária odlovit. Samotná inkubace (doba od oplození jikry do vykulení plůdku) trvá asi 8 – 9 dnů při teplotě 29 – 30°C.
První 2 – 3 dny stráví samička, někdy i oba partneři, většinu času na odlehlejším nerušeném místě, většinou v koutě akvária u zadní stěny. Od 6. až 7.
Dne péče o výtěr jsou larvy brány do tlamky jen při nebezpečí nebo přes noc. Po 8. Až 9. Dnu mláďata definitivně spotřebovala zásoby žloutkového vaku
a začínají samostatně přijímat potravu. Tou mohou být čerstvě vylíhnuté nauplie Artemia salina a přídavkem rozmělněných řas. Prospěšné je také
vložit do akvária kus hnědého uhlí nebo kořen porostlý řasou. V době péče páru o mladé je nutné jej krmit výživným krmivem jako je cyklop, dafnie,
černé komáří larvy a špenát. Takovéto rozmělněné krmivo mohou po prosetí síty v prvním žaberním oblouku přijímat i mladé rybky. Některé prameny
(např. Rütz 1992) uvádějí jinou specifickou metodu rodičů jak krmit mladé: vyhrabávají v písku malé jamky, ve kterých se při cirkulaci vody ukládají
drobné částečky potravy a živé larvy Artemia salina. Poté přivedou rodiče, nebo jen samička, záměrně mláďata k těmto "krmítkům" a zde je krmí.
Dá se říci, že tyto prohlubně jsou jakousi spižírnou pro vyrůstající mladé rybky. Po 14 – 21 dnech se mateřský instinkt dospělých ryb zcela ztrácí.
V této době bychom měli mladé přelovit do jiné nádrže, se stejnými fyzikálně – chemickými parametry vody. Při dobré péči a výživném krmivu dorostou
rybky po dvou měsících do velikosti asi 2 cm.
Ve třetí části se budeme zabývat rybou, která pro svoje atraktivní zbarvení, je nejžádanější a
zároveň i nejnáročnější a to perleťovkou trojskvnnou, Satanoperca daemon.
Foto a text: Radek Bednarczuk (Polsko)
|