Články - obsah článku

Jelikož se ozvalo několik hlasů, že jim není zcela jasné, jak vypadá reaktor, jenž používám k rozpouštění CO2, o kterém jsem se zmínil v článku Jak na aplikaci CO2, tak jsem jej nafotil podrobněji a připojil i popis fotek a také postup výroby.

Co potřebujeme k výrobě:

• Dvě injekční stříkačky o objemu 150 ml
• Hadice 12/16 mm
• Vzduchovací hadička 4/6 mm
• Injekční jehly
• Volitelně biomolitan
• Volitelně plastové ježky
• Volitelně kolínka
• Volitelně T - kusy na hadičku 4/6 mm

Základní jednotkou jsou zde dvě injekční stříkačky. Na trhu je na výběr více druhů, ty co vidíte na fotkách jsou značky Janette (jedná se o výplachové stříkačky) a pro výrobu jsou vhodné, jelikož do sebe dobře zapadnou, ale myslím, že po troše úprav by se daly použít i běžnější typy.

Ze stříkaček vyděláme písty a u jedné uřežeme několik centimetrů koncové části tak, aby do sebe stříkačky mohly zapadnout. Současně opatrně odřízneme na obou stříkačkách i zúžený výstup, opatrně proto, aby se nám nerozlomila celá stříkačka.

Poté obě stříkačky nahříváme nad plamenem a tlačíme do sebe až do té doby, než změknou, povolí a zapadnou do sebe. Tím máme základní tělo reaktoru hotovo.

Následně je třeba vyrobit vstupy pro hadici s přívodem a odvodem vody z reaktoru. Zde doporučuji použít vrták 13 mm, což je maximální průměr, který se dá využít u většiny běžných vrtaček. Tento rozměr je plně dostačující pro následné zasunutí hadice o vnějším rozměru 16 mm. Problém může nastat u některých typů akumulátorových vrtaček, kde je možno použít vrták maximálně o průměru 10 mm. V tom případě můžeme hadici 12/16 nahradit hadicí o průměru 9/12. Stříkačky provrtáme v místě, kde byla původně odlitá část pro umístění jehly, kterou jsme na začátku odstřihli. Považuji za důležité vrták před započetím vrtání řádně nažhavit. Pokud toto neprovedeme, stříkačka má tendenci praskat a nevyvrtáme kulatý otvor, což je poté zdrojem netěsností. Avšak ve chvíli, kdy je vrták žhavý, tak doslova sám projede stříkačkou, stačí jen lehce vrtat, nic se neštípe a otvor je hezky kulatý.

Nyní můžeme do stříkaček zasunout hadici pro přívod vody. Hadici nejprve "sbalíme", poté protáhneme otvorem a zase rozbalíme. Díky tomu, že hadice má vnější průměr o 3 mm větší, než je průměr otvoru ve stříkačce, tak bezvadně těsní a to i po více než roku provozu (pokud netěsní a uniká tudy plyn, je stříkačka chybně navrtaná).

Základ máme hotový, teď je vhodné vložit dovnitř reaktoru nějaký "brzdný" materiál. Pokud jej totiž necháme prázdný, tak v závislosti na síle proudu se nám může stát, že plyn bude bez užitku vyfukován ven. Mně osobně se osvědčily na začátek reaktoru ke vstupu vody s plynem plastové ježky (původně z filtru Tetratec), které zachytí proud vody obsahující CO2 a roztříští jej a díky tomu neproletí plyn reaktorem bez užitku. Níže v reaktoru mám biomolitan na další zabrždění plynu. Používám zrnitost 10 a 30. Se složením brzdného materiálu bude třeba trochu laborovat. Stříkačka nesmí být příliš ucpaná, ale zároveň musí být materiál dost těsný, aby nám bublinky neprolétávaly celou stříkačkou bez užitku až ven. Velmi zde záleží na síle proudu vody. Čím silnější, tím musí být brzdný odpor větší. Zdálo by se, že je tedy jednoduché řešení - použít slabý proud vody. Bohužel toto může přinést problémy jednak v podobě nedostatečně rychlého rozpouštění CO2 a také, pokud reaktor napojíme např. na vnější filtr, tak si nemůžeme často dovolit minimální průtok.

Po naplnění reaktoru zpomalovacím materiálem nám již pouze zbývá připojit přívod CO2. K mnoha reaktorům se připojuje hadička přímo do těla reaktoru, k tomu bychom ale museli vrtat díru do stříkačky a zbytečně by vznikalo riziko netěsností. Já osobně toto realizuji velmi jednoduše pomocí injekčních jehel. Sám používám po několika experimentech jehly o průměru 0,8 mm v počtu tří kusů. Stalo se mi totiž, že se mi 0,5 mm jehla při nočním vypnutí zacpala a ráno CO2 neproudilo. Po výměně za 3 ks 0,8 mm jehel je vše bez problémů. Přívodní hadičku tedy pomocí T-kusů rozdělíme na několik větví a následně natlačíme na každou jehlu (jde to ztuha,ale jde to). Já používám silikonové hadičky, které mají větší pružnost. Jehly poté zapíchneme do přívodní hadice s vodou. A tímto je celý reaktor hotov. Voda protékající hadicí bude strhávat plyn do reaktoru, kde se zbrzdí a bude se rozpouštět.

Reaktor můžeme připojit buď na výstup filtračního systému (pozor, pouze pod hladinu akvária, reaktor není v žádném případě vodotěsný) a nebo jej pohánět samostatným čerpadlem. Pomocí kolínek si můžeme natvarovat vstup i výstup dle vlastních požadavků. Doporučuji brát v úvahu možnost zanášení reaktoru v závislosti na jeho umístění. Proto by měl být přístupný pro občasné čištění.

Přeji hodně štěstí při výrobě!