Články - obsah článku

K sepsání tohoto článku, který byl napsán v poměrně krátké době po naší první zprávě, že v Čechách se podařilo konečně úspěšně rozmnožit skaláry vysoké, vedl neobyčejný ohlas našich čtenářů. Článek vyvolal širokou diskusi jak mezi běžnými "hobbyisty", tak i profesionálními a velice erudovanými akvaristy. Proto chceme námi uvedené údaje ještě poněkud doplnit a rozšířit.

Skaláry jsou cichlidy (čeleď Cichlidae), i když mají poněkud odlišnou stavbu těla, než ostatní příslušníci této čeledi. Jejich originalita spočívá v základním faktu, že výška převažuje nad délkou. Ale ani to nebrání jejich velice dobrým loveckým schopnostem. Jsou pro svou majestátnost často srovnávány s terčovci. Na rozdíl od těchto králů Amazonie jsou skaláry daleko lepšími lovci, kteří zhltnou i větší kusy potravy. Zkuste je chovat ve společnosti gupek či jiných menších rybek. Velice rychle začnete pozorovat, že těchto menších společníků nápadně ubývá.

Systematice rodu Pterophyllum jsme se věnovali v minulém článku. Na tomto místě bych chtěl upozornit na nejčastější záměnu, která se provádí. Tyto ryby se totiž velice často pletou s před lety dovezenými "peruánskými alty". Ty se dnes nejčastěji označují jako P. cf. Scalare "Peru". Kdo viděl dospělé ryby od obou těchto druhů, nikdy si je již nemůže poplést. Jsou to naprosto odlišné ryby. Peruánské alty jsou klasickým "altům" podobny jen lehce zalomenou čelní linií. Zdaleka ale nedosahují velikosti slavnějších příbuzných, o snadnosti odchovu i v často běžných akvarijních podmínkách ani nemluvě. Proto i značný cenový rozdíl mezi těmito druhy! Rovněž pošetilé myšlenky, které jsme četli na internetu, kde se dokonce někteří "akvaristé" vyjadřují o křížení těchto dvou druhů, jsou jen z říše pohádek. Základní zbarvení ryb je stříbřitě lesklé. Typicky druhovým znakem rodu jsou příčné pruhy. Na rozdíl od ostatních skalár je pro Pterophyllum altum typické, že tyto pruhy jdou přes celé tělo a jsou intensivně zbarveny (u jiných jsou např. výrazné jenom dva pruhy). Další významný rozdíl je výše uvedené zalomení čelní linie se sedlovitým tvarem. Třetím typickým znakem je, že druhý příčný pruh se klínovitě zužuje směrem dolů. Pohlaví nelze rozlišit, jen v době tření je zkušený akvarista pozná. Sameček bývá silnější, samička může být menší - ale i opak je pravdou. Výšky dosahují kolem 35 cm, podle některých údajů dokonce až 40 cm, délky až 20 cm, čímž podstatně převyšují parametry u známějších skalár amazonských. Je velice důležité, v jak vysokých akváriích žijí.

První dovoz do Evropy se uskutečnil v r. 1950 (Aquarium Hamburk), později je v r. 1972 dovezl Heiko Bleher. Ryby žijí v Jižní Americe, v povodí Orinoka a v území horního Rio Negra s jejich přítoky v Kolumbii, Venezuele a Brazílii. Typickým místem výskytu skalár vysokých jsou klidné čiré vody se značnou hloubkou, až do 10 m. Dno bývá písčíté, vyskytuje se tu mnoho odumírajícího dřeva. Všechny uveřejněné chemické analýzy vody hovoří o podobných parametrech. Voda je tu kyselá (pH 4,8 - 5,8), je velice chudá na minerální látky, vodivost 1 až 20 µS/cm při teplotě kolem 30 °C. V místě výskytu bývají nacházeny stovky různých teter a sumců, často se zde vyskytují 10 - 15 cm velké Mesonauta insignis s jejich až slunečně žlutou barvou a řadou červených teček po těle. Jsou zde malí i velcí zástupci druhu Satanoperca acuticeps a S. daemon. Mezi cichlidkami vévodí Biotodoma wavrini. Pro místní lokality je typické množství kořenů jak mrtvých, tak živých stromů. A právě v této kořenové síti se nacházejí "alty". Místní indiáni i řada evropských lovců svorně tvrdí, že většina zde odchycených ryb jsou velice chutné - skončily totiž na pánvi.

Ryby jsou často chovány ve společnosti s terčovci. Tato kombinace je možná, je ale nutné při krmení zřizovat více míst pro jeho podávání. Při krmení na jadnom místě velice rychle zjistíme, že zatím co "alty" jsou již nasycené, diskusi teprve s příjmem potravy začínají. Souvisí to hlavně s jejich intensivnějšími loveckými snahami a větší žravostí. Z uvedeného vyplývá, že pro chov použijeme velkých akvárií, ideálně 300 - 500 litrů a více vody. Velký význam bude mít celkový počet chovaných ryb. Teplotu měkké vody udržujeme kolem 26 - 28 °C. Jako spoluobyvatele do akvária použijeme klidnější a větší tetry. Na dno jsou ideální pancéřníčci rodu Corydoras, nejčastěji se doporučují C. sterbai. Do písčitého

dna sázíme větší  odolnější rostliny nejlépe rodu Anubias či Echinodorus, použijeme též kameny popřipadě kořeny. "Alty" jsou plaché ryby, potřebují mít v nádrži pocit bezpečí, nerušíme je ani přílišným pohybem kolem nádrže ( nádrž je lepší umístit na nepříliš frekventovaném místě). Neméně než kvalita vody je důležitá její pravidelná výměna, zhruba 1/5 vody týdně. Výkonná filtrace je rovněž samozřejmostí. Neméně významným faktorem je krmení, suchou či umělou potravu raději vyloučíme, ryby ji stejně odmítají. Základem je plankton, jako další použijeme střídavě patentky, nitěnky, černé komáří larvy i koretry. Ideální potravou jsou, především před obdobím tření, malé rybky. Snadno se tak zbavíme i nepříliš vydařených odchovů či geneticky vadných rybek. Dokonce je nepříliš zveřejňovaným faktem skutečnost, že kdo chce vytřít "alty", musí jim dávat drobné rybky.

Jak jsme se v předcházejícím článku zmínili, první úspěch měl Adolf SIEGRIST z Lichtenštejnska. Z prvního výtěru, který čítal asi 1 000 kusů jiker odchoval 100 mladých, z dalšího pak již asi 400mladých. Vývoj jiker probíhal odděleně od rodičů. Sven FORNBÄCK použil měkkou vodu o vodivosti 30 µS/cm, pH 5,0. Počet jiker u jeho chovanců dosáhl 600 kusů , asi 1/3 jich zplesnivěla, celkem mu zbylo 300 mladých rybek. Líhnutí nastávalo po 60 hodinách při teplotě nad 30 °C. Odchov se mu jevil již jako celkem jednoduchý, každý den ale odsával exkrementy a měnil tím i část vody. Horst LINKE, o kterém jsme rovněž podrobněji referovali minule ( a mezi tím oslavil své 65. narozeniny) odchovává "alty" pravidelně od r.1993. Doporučuje vodu s vodivostí 100 - 150 µS/cm, pH 5,5 - 6,0.