|
Caridina japonica
je docela určitě nejznámější ze sladkovodních krevetek, které se v akváriích chovají. České jméno zatím nemá,
mluví se o ní někdy jako o CJ, Japonice nebo o Amanově krevetce. Zato má japonské jméno, pod kterým ji proslavil už
v osmdesátých letech Takashi Amano: Yamato Numa-ebi. Amano tento druh používá ve svých nově založených nádržích.
Několik desítek jedinců likviduje případné řasy, po zaběhnutí akvária jich potom většinu přesune jinam a ponechá
jen jakousi pořádkovou hlídku. Tenhle recept se rozšířil po celém světě a Caridina
japonica je občas považována za zázračný prostředek proti všem druhům řas, i když tomu tak vždycky
není.
Caridina japonica pochází z některých oblastí Japonska
(mimo jiné povodí řeky Yamato, jak už napovídá japonský název CJ), z Taiwanu a z Korey. Dorůstá velikosti asi 5 cm,
samci jsou zřetelně menší (3,5 cm). Údaje o délce života se liší, ale dá se předpokládat, že v akváriu ji můžeme
chovat až 3 roky.
Pokud si chcete tuto krevetku pořídit, nedoporučuju spoléhat se na obchodníky, kteří často nevědí,
jaké krevetky prodávají, příp. pod označením Caridina japonica prodávají
úplně jiné druhy. Krevetky si musíte vybrat sami - nebojte se toho, není to tak těžké je poznat.
Caridina japonica se stavbou těla podobá krevetkám
rodu Neocaridina, má na hřbetě velmi podobný světlý podélný pás.
Co však neocaridiny nemají, jsou typické
tečky nebo čárky na bocích. Tento vzorek v hnědofialové barvě žádný jiný druh nemá. Caridina japonica je také z řasožravých
krevetek největší, pokud tedy krevetka měří přes 3,5 cm, je to s největší pravděpodobností ona - platí ale jen pro
řasožravé krevetky, které nemají viditelná klepítka!
Při chovu Caridina japonica, ostatně jako u jakéhokoliv jiného živočicha, je třeba dodržovat několik opatření,
nechceme-li o krevetky brzo přijít. Na parametry vody není tento druh nijak vybíravý, potřebuje ale poměrně hodně
prokysličenou vodu. Teplota by neměla stoupnout do blízkosti 30 °C, pak krevetky umírají (teplotní tolerance závisí
na množství kyslíku ve vodě, je-li voda na kyslík bohatá, pak neuškodí ani krátkodobé teploty přes 30 °C).
Velmi často CJ utíkají mimo akvárium, a to sebemenší skulinkou. Záleží to ale na podmínkách v akváriu. Já je chovám
v jednom miniakváriu bez jakéhokoliv zakrytí a žádná mi nezmizela; když jsem ale dala 10 nově zakoupených CJ do
50 l akvária bez substrátu, s rostlinami v košíkách a s horší kvalitou vody, za 48 hodin jsem je našla všechny do
jedné vysušené před akváriem - a to využily jedinou skulinku, kterou vedla do akvária vzduchovací hadička. Takže
tohle nebezpečí neradím nikomu podceňovat. Nenechte se uchlácholit někým, komu CJ nikdy neutekly - existuje bezpočet
akvaristů, kteří takhle aspoň o jednu krevetku přišli.
Často se akvaristi ptají, jestli mohou krevetky dát ke svým rybám. CJ je poměrně velká,
ale i tak nelze doporučit chov s většími rybami. Viděla jsem už soužití se skaláry, ale naprostá většina pokusů
právě s touto rybou končí pro krevetky tragicky. O větších nebo dravějších rybách ani nemluvě... Obtěžovat je mohou
i některé menší ryby, které mají tendenci nahánět a okusovat vše živé okolo. Případná chybějící končetina krevetkám
při dalším svlékání doroste, ale asi by to pro ně nebyl příjemný život. I kdyby ryby krevetky nezranily, ale jen
obtěžovaly, ty se potom stáhnou do úkrytu někam mezi rostliny a tam tráví veškerý čas. Je to stejné, jako byste je ani
v akváriu neměli. Nevidíte je, řasy nežerou - ale žrát potřebují, takže se mohou pustit do rostlin (a že dokáží
zlikvidovat i zdravé listy rostlin jsem viděla na vlastní oči).
Caridina japonica potřebuje tedy mírnější spoluobyvatele, aby se cítila
dobře. Nejlepší je chov ve skupinách, krevetky se rády shlukují. Ideální jsou k tomu různé skalky nebo kořeny, kde
pak probíhá jakýsi "sociální život". Je dobré poskytnout jim několik úkrytů (husté keře rostlin, už zmiňované
kameny a kořeny), kde mohou odpočívat nebo se schovat při výměně krunýře (v tu dobu je jejich tělo několik hodin
měkké a krevetky jsou velmi zranitelné). Jinak se krevetky jen málokdy zastaví.
Cítí-li se dobře, neúnavně pročesávají akvárium a hledají něco na zub pomocí svých přeměněných klepítek,
připomínajících malé kartáčky (patrné na fotografii vlevo, červeně zbarvené).
Je pravda, že na řasy jsou za určitých
okolností velmi účinnou zbraní. Žerou prý dokonce i černou štětičkovou řasu! Ale pozor, jsou to všežravci - ve velké
oblibě mají veškeré krmivo, které zbyde po rybách, jsou dokonce schopné se vrhat na kousky krmiva jako první. V mém
akváriu se přetahují o mražené patentky s malými tetraodonky Carinotetraodon travancoricus - i když
vzhledem k pomalým reflexům ryb se tomu CJ dokáží vyhnout, prostě přiběhnou jako první, sousto popadnou a bleskově s
ním odplavou do úkrytu. Také se naučily vybírat ulity okružáků, kterým tetraodoni odkousli tělo. Je to vítaná
zdravotní policie, aspoň se zbytky šneků v akváriu nerozkládají - ale CJ se teď vrhají po každé ulitě a dokáží
zlikvidovat i živé malé okružáky. Pokud jednou svoje CJ naučíte, jak si opatřovat výživnější a chutnější potravu,
už těžko je budete přesvědčovat, že
se mají pustit do řas. Je tedy nutné krevetky nekrmit a zajistit, aby na dně akvária nezůstávaly zbytky. Potom
dokáží řasy likvidovat opravdu účinně.
Nyní se dostáváme k často diskutovanému tématu, rozmnožování CJ. Hned na úvod musím konstatovat,
že není vůbec snadné. V první řadě je třeba mít samici
a samce (těch by mělo být raději více, velká dospělá samice produkuje obrovské množství vajíček, které by jeden
samec nedokázal oplodnit). ohlaví se u starších zvířat rozezná poměrně snadno - samec (viz fotografii vpravo
a také 2 vrchní jedinci na poslední fotografii, která zachycuje přípravu na páření) je menší a štíhlejší, tečky
na bocích jsou ve 3 pravidelných řadách (nejspodnější nemusí být vidět). Samice bývají větší a zavalitější, s
mohutnějším zadečkem (hlavně ty, co se už předtím rozmnožovaly), vzorek na bocích je trochu odlišný: 1. a 3. řada
teček je normální, ale prostřední je tvořená spíše podélnými čárkami, které se téměř spojují v pruh. I tento znak
je lépe vidět u samic, které již nosily vajíčka. Dobře krmená samice také prakticky neustále produkuje vajíčka,
která jsou v těle dobře vidět jako žlutošedá hmota na hřbetě (dobře je to patrné na prvních dvou
fotografiích).
Máme-li v akváriu aspoň jeden pár dobře živených krevetek, dříve nebo později bude samička
vajíčky zaplněná a připravená k páření. Předchází mu zběsilé plavání samců sem a tam a všeobecný neklid mezi
krevetkami. K páření dochází často v noci, takže se vám ho nejspíš nepoštěstí zahlédnout. Samice, pokud ještě není
připravená, samce prudce odhání... a tito mezi sebou mohou bojovat. Často se samicí kopuluje několik samců. Nejprve
ji sedí na zádech (viz foto dole) a pokud samice nic nenamítá, přesunou se pod ní a oplodní ji pomocí
přeměněných končetin.
Za 1 nebo 2 dny poté už samice nosí oplozená vajíčka na spodku zadečku, na plovacích nožkách (viz fotografie
vlevo). Občas s nimi zatřese a tak k nim pustí prokysličenou vodu. Některé zdroje udávají maximum 2000 vajíček
na jednu snůšku, běžnější je počet několika set, což je i tak úctyhodné množství. Samička vajíčka nosí cca 4-6 týdnů
(může být i méně nebo více, podle teploty), po tuto dobu ji můžeme nechat normálně v akváriu. Okamžitě začne
produkovat nová vajíčka a často již několik dnů poté, co donosí jednu snůšku, páří se znovu a začne nosit další.
V případě, že by vajíčka během několika málo dní zmizela, nebyla oplozená.
Obrovské množství vajíček, které Caridina japonica produkuje, je vyváženo
složitostí dalšího vývoje. Odchovat byť jen několik jedinců do prodejní velikosti je velkým úspěchem. Z vajíček
se vylíhnou planktonní (volně plovoucí) larvy, které svůj vývoj prodělávají v mořské nebo brakické vodě. Pozor ale,
i když dospělé krevetky mohou tolerovat určité množství soli (liší se to populace od populace), pro vylíhnutí larev
je nutná voda sladká! Přelovíte-li samici do osolené vody ještě s vajíčky, riskujete tím její zdraví a docela
určitě se nedočkáte žádných larev.
Samici odlovíme předtím, než pustí larvy, do připravené menší nádoby. Stupeň vývoje vajíček
je patrný při bližším pohledu, před vylíhnutím bývají patrné oči budoucích larev (miniaturní černé tečky - naopak
celkové zbarvení vajíček je světlejší než na počátku). Moje
krevetky pouštěly larvy vždy 28. nebo 29. den po páření, naprosto přesně. Nestihneme-li samici odlovit, můžeme
v zatemnělém akváriu přilákat larvy za světlem do jednoho rohu a odsát je hadičkou. Jsou miniaturní, sotva 2 mm,
ale ryby si na nich rády pochutnají. K jejich uvolnění dochází nejčastěji večer nebo v noci.
Caridina japonica se rozmnožuje v řekách blízko ústí, vylíhnuté larvy
se po proudu dostávají do moře a tam se vyvíjejí několik týdnů - už jako malé krevetky se pak aktivně vracejí
do řek. Tomu je třeba přizpůsobit se při jejich odchovu. Abych pravdu řekla, mně se jejich odchov zatím nezdařil.
Mimo jiného mi 3 samice zemřely bez zjevné příčinny v době, kdy měly pustit larvy, nebo těsně poté. Proč tomu tak
bylo, je pro mě záhadou. Každý z těch případů se stal v různou dobu a ostatní krevetky byly naprosto v pořádku.
Každé další "těhotenství" jsem tedy sledovala s obavami. Kromě toho se z vajíček vylíhlo jen malé množství larev,
nebo jsem larvy nenašla vůbec. Problém je v tom, že se někdy larvy líhnou v průběhu několika dní (z vajíček,
která už samice pustila)... to jsem předtím nevěděla.
Protože nechci opisovat cizí články, v zájmu úplnosti tohoto textu shrnu jen obecně známé fakty o péči o larvy.
Zájemcům o konkrétní zkušenosti chovatelů pak doporučuji níže uvedené odkazy (není třeba asi připomínat, že co
fungovalo jednomu, u druhého naprosto selhalo - je tedy nutné najít si vlastní "recept" na odchov CJ).
Larvy není třeba na slanou vodu přivykat postupně, prostě je přelovíme do připravené nádrže (stačí malé akvárium
o obsahu řádově litrů) s mořskou/brakickou vodou. Někdo dosáhl největšího úspěchu v brakické vodě (17 g/l), jiný
zase až při použití mořské vody (35 g/l) - tato varianta je zdá se doporučována častěji.
Sůl je lépe použít mořskou nejodidovanou (dá se sehnat v akvaristice),
ale není vyloučený úspěch ani s kuchyňskou solí. Larvy potřebují slanou vodu nejpozději do 6.-10. dne, přelovit
je můžeme ale hned. Pro jistotu můžeme použít nějaký protiplísňový přípravek (acriflavin apod.).
Jako krmení se hodí cokoliv, co je dost drobné (mikroskopické řasy, nadrobené tabletky, kvasnice, nauplie artémie,
tekuté krmivo pro potěr apod.). Krmit se hlavně musí často a dost. Provádíme časté výměny menšího množství vody,
salinitu udržujeme pořád stejnou. Není třeba filtrovat (nebezpečí nasátí larev), ani vzduchovat (tady zase hrozí, že
se na larvu nabalí miniaturní bublinky a pak uvízne uchycená na hladině), teplota stačí
aspoň 22°C. Po zhruba šesti týdnech (nemusí být pravidlem, a také se čas může velmi lišit i u jedinců jednoho vrhu)
se mění pozice larvy z vertikální na horizontální a miniaturní krevetky (cca
5 mm) už se pohybují jako dospělci, hledají potravu na zemi a na povrchu předmětů (to do určité míry umí už
předtím). Po této přeměně máme vyhráno. Krevetky je možné přelovit do sladké vody, opět není nutné postupně vodu
měnit, změnu můžeme provést skokově. Ztráty by pak už měly být minimální (což zdaleka neplatí o předchozích
stádiích).
Pro úplnost dodávám, že jsou poměrně věrohodně doloženy i odchovy CJ ve sladké vodě! Většinou se jednalo o ojedinělé
přežití několika jedinců. Velká část článků na internetu, která se týká odchovů ve sladké vodě, vychází
ale z mylného určení druhu (jedná se o krevetky rodu Neocaridina nebo jiné).
Nejdůležitější odkazy:
vynikající stránka Mika Norena, detailní fotografie,
velmi podrobný návod k odchovu
Markéta Rejlková © 2005
| 
.Hodí se jen ke klidným rybám. 
