Články - obsah článku

V životě jsem choval řadu afrických i jihoamerických halančíků, ale asi nejvřelejší vztah mám ke třem druhům. Nejvíc jsem se věnoval odchovu afrického druhu Pseudoepiplatys annulatus, kterých jsem v minulosti odchoval na tisíce. Větším problémem byl chov a odchov druhu Diapteron cyanostictus. Nejvýraznější vztah mám ovšem k jihoamerickému druhu Rivulus xiphidius, což je můj král mezi halančíky. Název rybky je odvozen od řeckého xiphos – meč, event. xiphidium – malý meč. Udržet rybku několik let doma v akváriu v dobrém stavu a dokonce ji rozmnožit, patří k vrcholům umění halančíkářů.

První zprávy o tomto klenotu se objevily v r. 1925 (Planquette et all., 1996), kdy rybku ulovil Dr. Carl Ternetz během své brazilské cesty v jednom potoku, který ústí do horního toku Aprouague. Oficiálně ale rybku objevil botanik Patrick Blanck v r. 1978, o rok později jim nalovené rybky vědecky popsal francouzský ichtyolog Jean Huber. Ten je znám v naší literatuře i přepracováním systematiky halančíků (viz. Např. Vítek a Kadlec, 2001), v současné době je ve světě jedním z největších znalců halančíků a o halančíku mečovitém napsal mnohé (např. Huber, 1992). Naleziště typového exempláře leží u hranic s Brazílií jižně od města St. Georges v řece Oyapock. Rybka je ale dosti rozšířená v nížinných oblastech nedaleko pobřeží, patří k menším zástupcům svého rodu. Sameček je o několik milimetrů větší než samička.

Vědecké práce se zatím zmiňují hlavně o nalezištích ve Francouzké Guyaně, zatím co další literární údaje udávají i Surinam a hraniční oblast Brazílie. Zde žijí většinou v postranních přítocích potůčků v místech, kde je téměř stojatá voda. Na písčitém dně jsou napadány četné listy okolních stromů. Voda je měkká, mírně kyselá, celková tvrdost je velmi malá, kolem 0 – 1°dGH. Zpravidla se jedná o tzv. Čiré vody. Společně s R. xiphidius žijí R. geayi, nalezli se i někteří garnáti a krabi. V jiných místech zase Copella arnoldi, některé druhy rodu Pyrrhulina, R. agilae, R. cf. urophthalmus, R. aff. holmiae některé drobné cichlidky - Nannacara anomala, N. Aureocephalus, ale i příslušníci rodů Aequidens, Crenicara. Staeck (2004) navštívil dvě naleziště – místo u Chutes de Fourgassié, kde velmi čirá voda měla pH 6,7, dGH i dKH pod 1°, el. Vodivost 20 µS/cm, teplota 24°C. Dalším nalezištěm byl relativně velký potok Crique Soumourou nedaleko města Sinnamary s typicky silně hnědě zbarvenou vodou. Celková i uhličitanová tvrdost byla pod 1°dH, el. Vodivost 10 µS/cm, teplota 27°C. Většinou tito rivulové dávají přednost vodě čiré. Rybky žijí v přírodním biotopu většinou tam, kde se mohou ukrýt před svými predátory, hlavně u listí napadaného do vody. Poblíž samečka nacházíme 1-3 samičky. Souboje mezi samečky zpravidla nejsou nebezpečné, poražený má pak bledší vybarvení. Bitter (1988) nacházel často i hejna samiček s polovzrostlými samečky. Když se k takovému hejnu blížíme vodou, pozorujeme nezřídka úprk celého hejna. Potravu v přírodě tvoří hlavně larvy a dospělci hmyzu, případně i mravenci. Pozoroval, že výskyt tohoto druhu je převážně ve vodách zastíněných tropickým deštným pralesem, kde pH se pohybovalo mezi 5-6,5 a celková tvrdost jen zřídka převyšovala 1°dH. Teplota kolísala mezi 22-25 °C tam kde se slunce dostalo svými paprsky do vody, byly teploty vyšší, až 30°C.

Chov je u této rybky poměrně nenáročný na prostor, můžeme použít menší nádrže. Obvykle stačí 20-40litrů vody v akváriu. Je to jeden z halančíků, který snáší splolečnost menších a klidných příslušníků jiných druhů rybek. V mém případě společnost tvořívají většinou drobné tetry, jako jsou amandy, Hyphessobrycon amandae, růžové fantomové tetry H. roseus, běžné červené i modré neonky, Paracheirodon innesi, P. axelrodi a P. simulans, ale i další druhy. Vhodné je mít v akváriu tmavší dno, při kterém jsou rybky klidnější a lépe, sytěji zbarveny. Rozumější je chovat rybky v menších množstvích, ideální je jeden sameček, max. dva v akváriu i s více samičkami. Zařídíme v akváriu místa z hustější vegetací vodních rostlin, především houštinky jávského mechu, Vesicularia dubuyana nebo hnědovky křídlaté, Microsorum pteropus. Rovněž úkryty mezi širšími listy (např. Anubias) případně kořeny, kameny jsou ideální, pokud máme v akváriu více jak jednoho samečka. Slabší jedinec raději mizí z dohledu silnějšího. Aby se ryby lépe cítily v akváriu, volíme jen slabší osvětlení, případně použijeme plovoucí rostliny (např. Ceratopteris thalicroides). Lépe je mít větší plochu dna akvária a menší vodní sloupec, bohatě postačí 15-20 cm. Akvária i dobře přikryjeme, protože všichni rivulové jsou výtečnými skokany! Mohu potvrdit původní údaje Hanse Buchbergera (1994), že se rybky v zajetí dožívají při optimálních podmínkách i tří let!

Výhodnější je většinou živá, preferujeme plankton, 1-2x týdně pak koretry či černé komáří larvy. Rybky přivyknou i mraženému krmivu, jako doplněk berou některá kvalitní vločková krmiva. Sám mám vyzkoušený starý známý TetraMin. Potrava je vedle kvality vody hlavním stimulem jak ke tření, tak k udržení dlouhověkosti. Vyhýbáme se potravě příliš tučné, jako jsou např. i patentky. S těmi jsem neučinil dobré zkušenosti. Podobně bych se rybkám obával nabídnout nitěnky nebo hovězí srdce, jak to někteří halančíkáři u jiných druhů s oblibou dělají.